The Dark River - 4. díl cesta ke kostelu

19. února 2012 v 19:20 | Yuna

PŘEDCHOZÝ DÍL

DALŠÍ DÍL

Je tu čtvrtý díl komixu TDR s názvem cesta ke kostelu. Doufám že se vám bude díl líbit. Je trošku obsáhlejší slovy, ale zase jsem nenafotila tolik fotek. Hlavně kvůli tomu, že v Aionu je těžné nafotit správné výrazy postav a jejich pocity. Částečně se mi to zkomplikovalo i nefungčností hry. Takže se omlouvám, že jsem musely na tenhle díl tak dlouho čekat.

Jinak vám chci poděkovat za názory u minulého dílu. Jsem ráda, že se vám komix líbí a čtete ho.

Přeji příjemné čtení!

Každou chvílí se blížily. Cesta jim ubíhala rychle, poněvadž si ji krátily povíáním o všem možném. Rozebíraly události ve městě. Dreian ji vyprávěla o svém pokusu dostat se do alliance vojáků chránících město. Její plán však nevyšel a tak si do teď hledá něco čím by si mohla krátit dlouhé chvíle. Postupně se ve svém rozebírání rozdílných témat dostaly k informaci o kostelu, kterou Dreian zatajila.

Dreian trochu váhala jestli by to měla Niel říci. Nakonec se však odhodlala a začala se zdělováním informace.

Dreian:"Niel, něco jsem ti neřekla ... Niel?"

Niel najednu byla pryč. Ještě před chvílí však šly obě vedle sebe po úzké vyšlapané cestě skrz hustý les. Dreian nevěděla co dělat a tak zkoušela volat její jméno. Nikdo se, neozval. Měla o ní strach. Vydala se na jednu stranu do lesa, jestli by nebyla třeba tam. Vlese však nebylo živé duše.

Znali se sotva půl dne, ale za tu dobu se spolu dost spřátelily a neuvěřitelně si rozuměly jako by byli nejlepší kamarádky. Dreian neměla moc přátel spíše to byli jen lidé se, kterými se znala od vidění, takže nechtěla ani pomyslet že by se jí něco stalo nebo dokonce umřela. Byla to přeci jen druhá nejbližší osoba po její rodině.

Najednou se od pěšiny ozvalo volání. Znělo spíše vesele než jako volání o pomoc nebo zděšený křik.

Dreian se rozběhla k pěšině a když tam doběhla nestačila se divit.

Dreian: "Niel, co jsi vyváděla? Já myslela že ses ztratila nebo se ti něco stalo!"

Niel: "Já jsem si všimla zajíce na kraji pěšiny a vydala se za ním, jenže on furt utíkal a já ho následovala. Pak se dostal k malému potoku, kolem kterého roste vysoká tráva. Jenže já si nevšimla, že je tam voda a tak jsem tam zahučela."

Niel: "Ale jen po kolena!" Dodala a začala se nezastavitelně smát.

Dreian: "Cože? Tady neni nic vtipného. Nemůžeš mi nejdřív říct že jdeš studovat zajíce, než se vydáš někam do lesa?"A v tu chvíly se podívala Niel na její mokré a nepatrně zablácené nohy. Nemohla se udržet a začala se také smát. Hlavně byla ráda, že se jí nic nestalo.

Když už trochu uklidnily svůj výbuch smíchu tak znovu pokračovaly v ceste. Poté Dreian konečně začala mluvit o tom co chtěla říct před tím, než se Niel bez jakéhokoli upozornění vydala stopovat zajíce.

Dreian: "Nějak jsem ti zapoměla říct, že ten kostel je už hrozně dlouho opuštěný a nikdo tam nechodí. Dříve tam chodilo každý den hodně lidí, ale pouze do té doby než tam našli mrtvého kněze."

"Byl obješený na sloupu, který podpírá druhé podlaží. Podle toho co jsem slyšela to prý vypadalo jako by se nechal dobrovolně objesit. Možná ze strachu...

To proč se to stalo se už nikdo nedozvěděl. Nenašli prý žádná zranění, která by napovídala o tom že by se jakkoliv bránil."

"O sebevraždu prý taky údajně nešlo, ponevaž našli vzkaz na zdi psaný krví.

Byl psán v nějakém prastarém jazyce, kterému nikdo nerozuměl. Hodně lidí se ho snažilo rozluštit. Nikomu se to ale úplně nepodařilo. Každý tvrdil že je tam napsané něco jiného. Jeden že jde o Boží poselství, druhý že se jedná o varování od dábla a třetí zase, že je to kledba, kterou někdo mocný uvalil na město. Ale všichni se schodli na tom že se tam nepíše nic dobrého."

"Po pěti dnech se tam vydal další člověk. V domění že se mu podaří vzkaz rozlušit. Ale, když tam přišel tak vůbec nic nenasvědšovalo že by se tam k něčemu došlo a už vůbec né k vraždě. Krev na zdi zmizela a s ní i tělo kněze. Vše bylo tak jako před tou událostí. Takže se už nikdo o tom případu nic nedozvěděl. Dost lidí si myslí že za to mohou nějaké nadpřirozené síly."

"Já bych řekla, že ho zabil nějaký obyčejný vrah a tím se pokusil někoho vyděsit případně se jen pobavit. Nebo to mohl být také nájemný vrah. Kdo ví jak to bylo? Stalo se to už dávno tak proč to rozebírat. Navíc to s námi nemá nic společného."

Niel: "Nic společného?! vyhrkla z ničeho nic.Nemůžu s tou jeho smrtí nějak souviset? Věděla jsem přeci o tom pavoukovi. Nemohla jsem být spolupachatelem nebo tak něco? Co když jsem tím vrahem?! To mě pak zavřou! Nebo mě rovnou popraví! Co budu dělat?"

Při svém horlivém pokládání otázek rozhazovala rukama do stran a začala mírně vyvádět.

Dreian nevěděla co odpovědět. Nakonec ze sebe dostala jen tři věty, kterými naznačila, že jí důvěřuje.

Dreian: "Nemusíš s tím být spojená. Třeba jsi v tom kostele jako malá jenom byla. Stejně jako já. Nepříjdeš mi jako vrah nebo někdo kdo by mu byl podobný."

Niel: "Budu doufat v to, že bych nebyla schopná nic takového udělat." Odpověděla už s klidem. Najednou na ní nebylo vidět že před chíllý byla ještě rozhozená.

Pak už šly jen mlčky vedle sebe. Niel občas sešla z cesty a prohlížela si květiny a houby, které rostly kousek u cesty. Zřejmně objevila jeden z mnoha svých ještě neoběvených zájmů. Něco jí neuvěřitelně táhlo k rostlinám. Bavilo ji zkoumat jejich rozdílnost. Chvílemi si připadala jako nějaká babka s léčivými bylinami.

Občas se vydala i trochu dál od cesty aby si prohlédla to co ji v tu chvíly zaujalo. Měla nutkavý pocit vše zkoumat, jako malé děcko, které objevuje svět. Potom co si prohlédla a prozkoumala to co ji jakýmkoliv způsobem uchvátilo, se zase vrátila na pěšinu a pokračovala dál v cestě. Aby neztratila svojí společnici z dohledu. Na které bylo vidět že spěchá.

Po chvíly chůze, když šly vedle sebe Dreian prolomila to neuvěřitelné ticho, které jen občas přerušil nějaký zvuk přírody.

Dreian: "V tom kostele jsem už dlouho nebyla. Nějakou dobu byl vyhlášen zákaz se ke kostelu i přiblížit. Rozhodně mě zajímá jak to tam vypadá dnes."

Dreian: "Když jsem tam byla jako malá s mojí matkou tak tam předčítal kněz nějakou modlidbu. Já jsem se spíše soustředila na kresbu pavouka který zdobil strop. Byla jsem tou kresbou doslova fascinovaná. Pořád jsem sledovala strop a vůbec jsem nevnímala co se dělo kolem. Nakonec mě pak ze zkoumání kresby vytrhl matčin hlas.

Když jsme odcházely z kostela a já se chvíly zdržela ještě u kostela tak mě zastavil ten kněz a dal mi malý,zlatý křiž a řekl ať ho využiju až ho budu nejvíc potřebovat. Že mi ukáže tu správnou cestu. Řekl něco v tomhle smyslu. Do dnes jsem nepochopila co tím myslel, ale mám ho pořád u sebe. Poklepala si na kapsu u kalhot, aby naznačila kde křížek nosí.